Historie obcí a přilehlého okolí

Pan ředitel Novotný

Na svého otce, prvního poválečného ředitele místní školy, pana Ladislava Novotného a dětství v Jezvé vzpomíná jeho syn pan Ivo Novotný

Tak jako tatínek byl prvním poválečným ředitelem jezvecké školy, tak já jsem byl jedním z prvních prvňáčků, kteří do jezvecké školy v roce 1945 nastoupili a moje číslo v třídním výkazu bylo číslo šest. Naše pětičlenná rodina přišla do Jezvé krátce po válce z obce Semechov kde tatínek učil. Doba byla špatná a tak k uživení rodiny plat učitele nestačil a v Jezvé se tatínkovi naskytla příležitost dělat ředitele školy a tím i vyšší plat.

Jezve_osoby_novotny_1

Pan Ladislav Novotný s rodinou těsně před odchodem do pohraničí

Tatínek se poměrně často scházel s ředitelen školy ve Stružnici panem Voralem. Občas se setkali u nás a občas tatínek navštívil pana Vorala ve Stružnici. Tatínek byl tvor společenský, měl rád hudbu a měl téměř absolutní sluch. Také zpíval ve sboru severočeských učitelů. Byl to pravý opak maminky, ta přesto, že cvičila v místním Sokole, tak si držela lidi od těla a hned tak si s někým netykala, protože “Vy vole” se prý špatně říká. Cvičení Sokola se odehrávalo nahoře na sále v místní hospodě. Po tatínkovi jsem zdědil klavír značka Rösler s výrobním číslem něco málo přes tisíc a dodnes si na něj občas zahraji, i když ne tak dobře, jak bych chtěl.

Ve škole se nacházela i školka a jídelna kde se pro děti vařilo. Uklízečku tam dělala paní Böhmová, která jako jediná zůstala v obci po odsunu Němců po 2. světové válce. Na zdejší škole také krátce učil pan učitel Göldhammer a já jsem zde dělal stáž, to zde již řediteloval pan Záborec.

Polorozbořený pivovar na náměstí po válce již nebyl v provozu a my jako kluci, jsme tam měli eldorádo, bylo to volně přístupné. Mám na to hezkou příhodu na událost, která se odehrála těsně po válce. Do Jezvé přijel cirkus a sídlil na dlážděném plácku mezi spadlou budovou pivovaru a domy směrem ke škole. Peněz jsme moc neměli, naši se měli co ohánět, protože jsme byly tři děti a cirkus jsme vidět chtěli a jak velí klukovská čest, tak zadarmo. Vlezl jsem si do patra rozpadlé budovy pivovaru, byla tam jen malá římsička, a bylo tam rozbité okno. Seděli jsme tam na zbývajících trámech a najednou mě někdo chytil za rameno a už jsem letěl dolu. Dole byla hromada práškového vápna, tak se mi naštěstí nic nestalo, ale bílý jsem byl jako mlynář.

Po válce tady zůstalo dost zbraní a my jako kluci jsme měli pistoli s ráží 7,65 i s náboji a na Ortles jsme chodili střílet. Asi před dvěma roky jsem tam zavedl i svojí ženu abych jí ukázal místo kde jsme vyváděli různá alotria. Pamatuji si, že ještě v padesátých letech to bylo divoké a jeden žák si při vyučování prostřelil nohu. Měl bubínkový revolver a neotáčel se mu bubínek a zrovna při vyučování se otočil. Podobných případů bylo v okolí mnoho.

Ještě si vzpomínám, že ve Stružnici fungoval Junák, a na schůzky, které byly velice oblíbené jsme chodily někam ke mlýnu. Byla to nějaká chalupa nebo chata, ale dneska si už nevybavuji kde to přesně bylo. Byli jsme takový nadšenci, že jsme tam chodili až z Jezvé. Vybavuji si krásnou mikulášskou besídku a nadílku co jsme si tam spolu dělali. Byli jsme tam různého věku, ale na jména si teď nevzpomenu. Já jako hodně mladý jsem byl vlčátko a starší byli vlčata. Později v roce 1948 to komunisti zatrhli a vznikl z toho pionýr a nakonec to celé zaniklo, zůstala mi z toho jen mlhavá vzpomínka.

Přišel únor 1948, a všechno se změnilo. V roce 1950 musel tatínek odejít z politických důvodů učit do školy ve Valteřicích. Tam vystřídal pana učitele Záborce a ten ho zase vystřídal v Jezvé. A jaké, že to byly ty politické důvody? V roce 1950 přišla do školy školní inspekce a zjistila, že v ředitelně ještě v roce 1950 visel na zdi obraz prezidenta Beneše, bylo z toho velké pozdvižení. To byl tenkrát důvod i horším trestům. Občané Jezvé mého otce měli rádi a byli s ním velmi spokojený. Pokusili se tatínka zastat a sepsali petici za jeho setrvání, kterou podepsalo ohromné množství lidí v Jezvé. Všechno bylo ale marné a ten musel odejít za trest do školy ve Valteřicích, kam jsme se museli přestěhovat i my. Vystřídal tam pana učitele Záborce a ten ho zase vystřídal v Jezvé. Ve Valteřicích jsme potom bydleli dalších 19 let. Tatínek tam učil a řediteloval až do odchodu do důchodu v roce 1968.

Ještě si vybavuji jednu školní vzpomínku z Jezvé. Jednou při vyučování jsme sázely ovocné stromy ve školním sadu, což je dnes zahrada mezi domem pana Habarta a školou. Do kořenů každého zasazeného stromku jsme vložili láhev s lístkem se jménem žáka, který ho zasadil. Jednou tam někdo vykope poklad – vzpomínku na doby dávno minulé.

Zaznamenáno v březnu 2011

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..