Novosedlo – léto 1957 až jaro 1961

Dnes, když jsem už překročila pár léty šedesátku, dostala se mi do ruky brožura o historii samot Novosedlo a Havraní, kterou sepsal pan Roman Řezáč z Dolní Police. Protože mě k těmto místům váže vzpomínka na čtyřletý úsek mého dětství, dovolila jsem se připojit k této brožuře pár stránkami z mých vzpomínek, na tato místa, která mám dodnes velmi ráda.

Jak jsem se ocitla na Novosedle

Narodila jsem se ve Valteřicich kde jsem žila do svých necelých jedenácti let. Protože v pohnutých padesátých létech, nechtěl můj otec s rodinou, (žili jsme též s babičkou a dědou otcovými rodiči) vstoupit do JZD a byl za to tvrdě perzekuován, bylo mu dovoleno pracovat pouze v zemědělských oborech. A to ještě v těch, kam se nikdo dvakrát nehrnul. Našel si proto práci v lesní výrobě. Proto jsme se jednoho dne spolu s tátou vydali z Valteřic pěšky zadem kolem hřbitova a kolem Podlesí /Waldeku/ na Novosedlo k hajnému Kukovi, vyjednat práci, stěhováni apod. Bylo to na samém začátku června a já nesla holkám hajného v malém košíčku třešně májovky. To aby to seznámení mělo fazónu.

Tvář Novosedla v roce 1957

Hajný Kuk měl dvě dcery, Jindřišku a Jarmilu. Byly jsme téměř ve stejném věku. Jindřiška byla o rok a kousek mladší než já a Jarmila o ten samý kousek starší. Nebylo divu, že jsem mezi ně rázem zapadla. Stěhování bylo dohodnuto na konec prázdnin, abych mohla začít chodit od září do hornopolické školy u mostu. Jednoho prázdninového dne byl naložen nábytek na zapůjčený traktor i s babičkou a mámou a i s mým malým bráškou, kterému bylo něco málo přes dva roky. Já a děda jsme se vydali pěšky to z toho důvodu, že jsme měli na starost živý inventář. Děda totiž vedl kravku Mašlonku, kterou jsme si mohli po jakéms takéms vyúčtováni s JZD ponechat a já vedla na šňůrce psa Balíka. Toho léta 1957 končil úsek mého dětství strávený ve Valteřicich a započal čtyřletý úsek života na samotě a to nikoliv u lesa, ale přímo v jeho náruči.

Na spodním okraji Novosedla byl obytný dům, který jak se dříve říkalo, byl deputátní. Tam vždy bydlel kočí s rodinou. Tento dům se stal také mým domovem. Na opačném konci na kopečku stála hájenka. Kromě těchto budov byly asi další, které sloužily jako seníky, skladiště a sušárna semen lesních stromů. Dále tu byly dva domy, které byly neobydlené, ale doposud jakž takž zachovalé. Jeden byl přístupný a druhý větší uzamčený. Ten přístupný jsme využívaly s děvčaty hajného k dětským hrátkám a různým jiným kratochvílím, jako například chytání netopýrů na půdě nebo pokusům o spáření morčat. Také seníky, kde se báječně skákalo v seně, nebyly k zahození. To jsme měly sice zapovězeno z důvodu nebezpečí úrazu, ale jak už to tak bývá s tím zapovězeným ovocem. Takže se také jednoho dne stalo, že Jindřiška skočila otvorem v patře dolů na mlat, kde sice byla hromádka sena, ale ne tak velká, aby ztlumila dostatečně doskok a Jindřiška zůstala ležet dole, naštěstí jen s vyraženým dechem. Tak jsme do ní s Jarmilou bušily, až ho zase popadla. Ale poučení jsme si z toho nevzaly, a když mne občas přišli navštívit kamarádi z Valteřic, zase jsme řádili v senících jak smyslu zbaveni.

Život na samotě

Kromě těchto domů nemohu opomenout zvoničky, která měla klasickou věžičku se zvonem, byla celá dřevěná a každoročně udržovaná. Na to hajný Kuk dbal. Proto nevím z jakých důvodů nedokázal tento skvost uchránit. Dnes po ní není ani vidu. Jen já, když tudy procházím, tak neopomenu okem pohledět na dnes již málo patrný pahorek, kde stávala. Uprostřed Novosedla na protékajícím potůčku, ve kterém tenkrát plavali pstruzi a pod kameny se schovávali raci, byl takový kamenný bazén s malým domečkem. Zřejmě požární nádrž a zbrojnice. Sem chodívala paní hajná máchat prádlo a to i v zimě. Jako dnes jí vidím s těma, jak rak červenýma rukama a s malou kapičkou u nosu. Musím ještě k celému koloritu u Novosedla dodat, že dále se zde nacházelo několik rozvalin, kde stávaly dříve obytné domy a kam se nebylo radno přibližovat, protože nebylo patrno, kde byly senkrovny, studny a jiné záludnosti. Byly zarostlé kopřivami, bezinkami, ostružinami a jiným býlím. Těmto místům jsme se i my děti vyhýbaly.

Život na samotě není určitě lehký. Ale mýma, dětskýma očima byl nádherný. Nejkrásnější když se probouzelo jaro, vrátili se tažní ptáci a celý les byl jedna velká píseň a to nemluvím o těch vůních, kdy se celé novosedelské údolíčko proměnilo v jeden kvetoucí puget rozkvétajících třešní a jabloní.
A začaly práce v lese. Tím myslím práce pro ženy, lesní dělnice, jinak v lese se pracovalo v těžbě dřeva po celý rok. Lesní dělnice v počtu okolo sedmi, docházely z Podlesí, Žandova i z Horní Police. Pracovaly v lesní školce, kopaly jamky pro výsadbu lesních stromů, které pak následně vysazovaly.

Také sušily seno pro dva až tři lesní tahouny – naše koníky. Jeden byl hřebec, táta mu říkal Ivan, bylo to nádherné zvíře, plné síly, bujnosti a těžko ovladatelné. Měli před ním respekt i staří koňáci. Málo kdo by si troufl s ním jezdit. Ale můj táta to uměl. On byl vždycky takový furiant.

Nástupem jarních prací a příchodem lesních dělnic, nastalo takové oživení. Ženské se scházely u nás v chodbě. Přišel hajný Kuk, rozdělil práci a všichni se rozešli. Když se sušilo seno, nebo byly práce v blízkém okolí Novosedla, přicházely ženské v polední přestávce se občerstvit a odpočinout. To bylo něco pro mne. To bylo novinek-, kdo si s kým kde začal, kdo od koho utekl, která toho času “byla v tom”. No pochopitelně jsem odposlouchávala z povzdálí, neboť dětem bylo zapovězeno, jak říkala moje babička, “čumět do huby”, ale ani můj tehdy ani ne čtyřletý bráška neostával pozadu. Někde špehoval u kadibudky, která stála v rohu dvora, a přišel s novinou, že paní Plíšková si asi vzala blbý kalhoty, prý jí asi musejí padat, protože si je vycpávala vatou. No holt tenkrát žádné “olvejs křidýlkama” nebyly!
Kromě ženských docházelo na Novosedlo za prací i několik mužských. Vzpomínám na starého Růžičku ze Šachova, který přijížděl s koníkem a malým vozíkem, zadem okolo Kozího vrchu. Koník prý byl ještě z války, což dosvědčovaly velké spálené skvrny bez ochlupení na jeho celém těle. Říkalo se, že pracoval přímo na frontě. Můj dědeček mu začal říkat “Žebráček”. Žebráčka si půjčoval děda a jezdil s ním jeden až dvakrát do měsíce do Horní Police na velký nákup. Doplňující malé nákupy jsem obstarávala já, protože jsem chodila do školy denně a to tenkrát se chodilo ještě i v sobotu. Dalším z chlapů byl pan Kočí z Podlesí nebo pan Sobotka z Police.

Koho nemohu opomenout, byl Pepíček Pošvářů. Prosťáček, hornopolická postavička a dobráček tělem i duší. Pepíček nosíval holiny snad celoročně i v parném létě. Holiny byly, jak odhaduji nejméně tak o tři čísla větší než potřeboval, asi je vždy po někom podědil, a tak mu plandaly na hubených lýtkách. Na hlavě měl promaštěnou kšiltovku, v chudozubých ústech neodmyslitelnou fajfku s gumičkou od magi na náustku, aby mu při práci nepadala z pusy. Přes rameno nosil kosu, protože vysekával nepřístupná místa po celém Novosedle, kam nezajeli koně se sekačkou. Myslím, že i s tou kosou a toulcem s brouskem vážil dohromady 50 kg. Hrával také na tahací harmoniku, když měl někdo svátek nebo narozeniny. Také nosil kapesní hodinky s řetízkem a neodmyslitelnou vestičku.
Když se otevřelo léto, chodili jsme na houby. Hajný Kuk znal dobře všechna místa, kde zaručeně rostly. Takže postupem doby jsme s holkami věděly kam a na jaký sortiment vyrazit. Tenkrát se houby nehledaly, ale chodilo se na hříbky, na lišky na ryzce a podobně. Velkou houbařkou byla také bába Hoskovcová z Police, ta měla prošmejděný celý rajon a byla naší velkou konkurentkou. Jednou za takového suchého období, kdy nezasvěcenec do lesa nechodil, jsme s holkama šmejdily po vlhčích místech. Úlovek byl žalostný, v košíčku na dně se krčilo pár kousků.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala bába Hoskovcová. Bába Hoskovcová byla taková “herdekbába”, co na srdci, to na jazyku. Koukáme a bába má skoro plnej košík hub. To mě nedalo a hned jsem se ptala: “Jé, paní Hoskovcová, kde jste na tom byla? My už jsme prošly všechna zaručená místa a kde nic tu nic”, a bába se směje a povídá: “to jen tak vypadá, holky, ale mě bylo hrozný vedro a tak j sem si sundala bombarďáky a dala jsem je dospod”!!

S létem přišel i čas koupání v rybníce na Podlesí, do rybníka se muselo vlézt opatrně moc ho nerozkarbovat, neboť v bahýnku byly pijavice a byly to opravdu kapitální kousky. Tenkrát na vesnici široko daleko nebylo koupaliště, a tak jsme se koupali, kde se dalo. Chodili sem nejen děti ale i dospěláci. Pamatuji se na starého Masojídka z Police nebo Čondu z Valteřic. Valteřický Čonda na rozdíl od Masojídka, který byl šlachovitý sušinka, kypěl zdravím, žádný prtichlístek. Snad také proto ho voda dobře nesla a on zaplaval vždycky ke stavidlu, tam bylo hluboko a tak ho nerušily děti. Lehnul si zády na vodu, na obličej si položil noviny, aby si nespálil od sluníčka ksicht a vydržel tam třeba hodinu ležet bez hnutí, jen břicho vyčnívalo nad hladinou jak hora Říp v polabské nížině.

Lysáci

Takto jsme nazývali partu nadšenců a prima lidí z Lysé nad Labem, kteří pracovali v národním podniku Prefa. Tato partička přijížděla na víkendy, svátky a také o prázdninách na dovolenou na Novosedlo, kde n.p. Prefa odkoupil jeden z domů, byl to ten velký zamčený o kterém jsem se již zmínila výše. Tato parta přijížděla nákladním automobilem VS3 a začala opravovat tento dům. Ten uměl to a ten zas tohle a hlavně jsme si s nimi užili hodně legrace. Jmenovitě si už vzpomínám na rodinu Švecovu, řidiče p. Halamu, který řídil Tatru zásadně bosý.

Lysáci nám to vždycky oživili a dovedli to pěkně rozbalit. Přišli si k nám koupit, ale obvykle směnit, mléko od naší kravičky, také tvaroh, který babička uměla skvěle, ať už měkký do buchet, nebo na pomazánku, nebo ten tvrdý na nastrouhání a posypání ovocných knedlíků. Smetana na šlehání i máslo také bylo k mání. A Lysáci zase dovezli něco jiného na zub. Však Lysá nad Labem už bylo nějaké město. Když opravili dům, kterému paní hajná říkala též “brigáda” a to proto, že někdy v minulost i tam byli prý ubytováni nějací brigádníci, co pomáhali při lesních pracích, pustili se Lysáci do čištění bývalé požární nádrže. Vypustili jí a odstranili letité nánosy bahna a rázem měli malé koupaliště. Voda zde byla ale jen pro otužilce, protože nádrž byla napájena potůčkem vytékajícím z lesů a nemohlo nikdy dojít k jejímu prohřátí.

Jednoho dne také Lysáci podnikli, výšlap na Rabštejn na starou rozhlednu. A světe div se, horského vůdce jim dělal můj čtyřletý bráška Mirek, který tak daleko nikdy nebyl a téměř celou cestu ho někdo musel nést, jak se říká “na koni”. Byli to skvělí lidé, tihle “Lysáci”, uměli vzít za práci a také se pobavit. Byli mezi nimi muzikanti i dobří zpěváci. Není proto divu, že když jsme za večera v utichajícím lese uslyšeli supící Tatru VS3 a řazení v lesním stoupání, vybíhala celá naše rodina na dvorek, odkud bylo vidět ke křížku, to bylo místo, kde se na kopečku z lesa vynořila tatřička. Mávali jsme a vítali je halasně, že by Husák na 1. máje blednul závistí. A když po víkendu odjížděli, loučili jsme se smutkem ve tváři. Nejhorší to bylo s příchodem zimy, protože to jezdili poskrovnu.

Cesta do a ze školy

Z Novosedla jsem začala chodit do páté třídy a to do staré školy v Horní Polici u mostu. Jedna cesta byla něco přes tři kilometry, celkem tedy denně více jak šest a to za každého počasí šestkrát týdně, protože tenkrát se chodilo do školy i v sobotu. Třídní učitelkou byla paní učitelka Vyoralová. Naproti staré škole bydlela bába Hoskovcová, kde jsem měla přes zimu vyjednán azyl, o poledních přestávkách, když jsme měli odpolední vyučování a ostatní děti místní chodily domů na oběd.

V létě jsem byla takový vymetač rodin. Vždy si mě někdo vzal domů. Nejvíce jsem chodila k Müllerům, Schneiderům, Nedomům, Laudům a Šulcům – zkrátka vymetač!
Od 6té třídy jsem chodila na kopec do nové školy. To jsem měla ještě delší štreku. Když jsme měli vyučování do čtyř hodin tak v zimě byla už tma, když jsem vycházela ze školy. A když jsem přicházela k Novosedlu a poslední úsek byla cesta lesem, nebylo kolikrát vidět ani na, krok. Zde musím vzpomenout legendu hornopolických učitelů pana Goldhammera. Pan učitel Goldhammer byl mým třídním učitelem. V zimě, když jsme měli vyučování do čtyř hodin a poslední hodinu jsme měli botaniku s paní učitelkou Markovou, tak vždy přišel do třídy, to už měli asi spolu domluveno, kývl na mne a na chodbě mi předal instrukce tohoto znění: “dojdi pro Golhamrovku do školky, jestli nebude nasvačená, tak jí to zabal sebou, přiveď mi jí do kabinetu a pak můžeš jít domů”. Takže jsem vyšla od školy alespoň trochu za světla. Látka z botaniky mi nechyběla, protože to byl můj koníček a to jsem se nikdy nemusela učit.
Zima ale také znamenala občasnou jízdu “ponorkou”. Ponorka byl malý pluh na prohrnování sněhu zapřažený za koně. Na pluhu byla taková boudička s dvěma malými okýnky a zašupovacími dveřmi a uvnitř s lavičkami na sezení. Když byla velká fujavice a závěje, zapřáhl táta na pokyn hajného Kuka ponorku, my tři holky jsme se uvelebily do boudičky a už se jelo. Ploužek byl kolikrát opravdu v závějích jak ponorka. Na Podlesí na pluh a boudičku a někdy i na koně naskákali další pasažéři a hurá do školy. Každé roční období mělo v našich dětských očích své kouzlo.

Když se otevřelo jaro, chodívaly jsme my tři holky nahoru na Havraní. Havraní v padesátých letech už bylo krom jednoho baráku v rozvalinách. Z těchto rozvalin dýchl na mě vždycky takový duch starých časů. Bylo zde rozeznat, kde bývaly zahrady a rybníček se smutečními vrbami. Jeden objekt byl ještě používán k ustájení ovcí. Nevím, zda byl v té době i obýván.

Něco z hájenky

Protože Havraní leželo na východním úpatí kopce, ležel zde dlouho sníh navátý z hřebene ze západní strany. I když už kolikrát kvetly stromy, zde ještě byl sněžný jazyk, na kterém jsme válely sudy a dováděly. Vycházky na Havraní ale byly také pořádány za Jiným účelem. S jarem sem chodívaly randit zamilované párky z Javorské, Merlbortic a bůh ví odkud, to pro nás puberťačky bylo něco. Dříve ta osvěta v rodinách co se této problematiky týče, byla veškerá žádná a tak jsme se musely poučit samy. Divím se, že jsme vyvázly se zdravou kůží, kolikrát to bylo o hubu. Na tyto spanilé jízdy jsem pochopitelně nemohla vzít malého bráchu, kterého jsem měla neustále na starosti, a který chtěl se mnou všude chodit. Na to jsem měla zaručený fígl. Když jsme chodily na houby na valteřickou stranu, byla tam na stromě přibitá kůže, snad z divočáka. Malý brácha se jí hrozně bál. Nevím, co si představoval, ale byl to zaručený prostředek. Když jsem se ho chtěla zbavit, tak jsem mu řekla, že tam bude kůže. To bylo jak zaříkadlo. Okamžitě začal řvát, jak když ho na nože berou! A já už jsem zdrhala a dělala kiš, kiš se slovy “kdo ti za to může, že je v lese kůže”!!!

Za našeho pobytu na Novosedle, měli na hájence radostnou událost. Říkalo se, že to v té době to v hajného rodině nějak neklape a tak ze samého udobřování přišla na svět Helenka, třetí dcera hajného Kuka. Než přijela sanitka, pomohla jí na svět moje babička. Hajný by raději kluka, no co zasel, to sklidil.
Hajný v zimě nosil takové kulaté filcové klapky na uši, ty byly na takovém posuvném péru přes hlavu. Když k nám přišel a sedl si ke stolu, malý brácha mu hned vlezl na klín a v první řadě ho zajímaly ty klapky. Hned mu vzal, čepici a začal klapky sundávat z hlavy. Hajný měl v té době už značně pokročilou pleš a byl háklivý na každý vlásek. Hned říkal “počkej Mirečku, musíš opatrně”! Ale myslím, že ta posuvka byla vždy neúprosná a něco tam vždycky uvízlo. Už v listopadu začala paní hajná péci vánoční cukroví – zázvorky, ty musely dobře zaležet. Paní hajná byla taková pěkná urostlá ženská. Na Novosedlo se přistěhovali z předchozího působiště někde na Semilsku. Tam v podkrkonoší byly zimy delší a tužší na Novosedlo si přivezla takové sáně, kterým říkala “renďák“. Takové sáně se v našem kraji neviděly. Byly velké, o hodně vyšší a širší. Na sanicích bylo takové křesílko, vypletené síťkou, s vysokým opěradlem, které mělo na horním okraji taková madla (řídítka) s brzdami. Sanice vzadu měly plošky na stoupnutí. Takže na sáňkách se dal přepravit nákup, ale i malé dítě ve fusaku. Sáně se roztlačily a jelo se na nich jako na koloběžce. Na tomto renďáku jezdila paní hajná s malou Helenkou v zimě do dětské poradny do Horní Police, nebo na nákupy. Na sobě měla kožich z pravých chlupů, válenky, rukavice palčáky s beránkem. Takové nějaké palčáky, údajně po mamince, jsem dostala od její dcery Jarmily, před pár roky na památku. Ale to už těžko budou ty, na které se pamatuji z Novosedla. Pamatuji se, jak jí to slušelo. Zkrátka paní hajná!

Hajný Kuk měl také na zahradě včelín. Já osobně mám před včelami velký respekt. Doma jsme včely nikdy nedrželi. Mně jako malé holce hajný říkal Jarčiku.
Někdy na začátku léta, řekl hajný “Jarčiku, přijď k nám zítra na voštiny, budu stáčet med”. A tak jsem přišla. Hajný celý zahalený, v síťce přes obličej, dmýchal kouř malým měchem a pracoval uvnitř včelínu. V kuchyni stál připravený medomet na stáčení medu. Do medometu se vkládaly rámečky s plástvemi, které nejprve hajný takovou plochou vidličkou odvíčkoval. A tato víčka z plástve jsme žvýkaly, aby ani trochu medu nepřišlo nazmar. Vyžvýkaný vosk jsme vracely zpět na tácek, aby ho zase včelky zpracovaly na nové plástve.

Duháci

Duháci byli duhoví pstruzi, jak říkal hajný Kuk “krasavci”. Ale ani normální tedy sorta pstruhů obecných nebyla k zahození. Potůčků z rabštejnského kopce stékalo hned několik a v tůňkách se to jimi jen hemžilo. I když jsme byly holky, uměly jsme pstruhy chytat pěkně do ruky. Hajný měl za zahradou na potůčku udělaný rybníček. Rybníček měl malý přepad z potůčku, to aby voda byla pěkně okysličená, tak jak to mají pstruzi rádi. A tak jsme naše úlovky nosily hajnému do rybníčku. Doufám, že jen pro potěšení.

Střípky vzpomínek

Také se pamatuji, jak se u lesní školky, kde se ze semínek na dlouhých záhonech, jeden metr širokých, pěstovaly malé semenáčky lesních stromů, v zimě se vždy budovaly sněžné jámy, byl to vlastně takový sklípek vykutaný v zemi, kam se napěchoval v zimě sníh a do toho sněhu se zakládaly malé stromky určené k jarní výsadbě. Sněžné jámy byly vlastně takovou přírodní lednici, aby stromky předčasně nevyrašily a mohly se co nejdéle vysazovat.

Jak táta postavil udírnu

Na Novosedle jsme také drželi prasátko. Proběhla zabijačka a táta řekl, že musí postavit udírnu, aby mohl vyudit maso. Mrazáky dřív nebyly a uzení byl nejspolehlivější způsob uchování masa.
Naproti našemu domu byly rozvaliny dřívější usedlosti, které táta využil a postavil zde udírnu. Zatopil, dal maso do udírny a pomalu, pomaloučku udil. Po poledni se Novosedlem linula libá vůně uzeného. Najednou vidíme hajného, jak běží po cestě a volá a shání psy. Tak se ho ptáme “co se stalo”? Hajný na to, že se utrhla Bára a zmizel i Punťa – to ještě nikdy neudělali. A v tom šel táta přiložit do udírny a najednou slyšíme, jak se může smíchy potrhat, u udírny seděli oba psi. Bára olizovala mastnou porcelánovou kličku u dvířek od udírny a Punťa smutně přihlížel, protože byl malého vzrůstu a na kličku nedosáhl.

A ještě jednou o bábě Hoskovcové

Jednou prý z kraje léta běhala po svých osvědčených místech a sbírala houby. Byla do toho tak zabraná, až si najednou uvědomila, že slyší samé syčení. Začala se rozhlížet, a co nevidí. Kolem sebe po zemi, po stromech, v klubkách propletené samé zmije. Byl prý to silný zážitek. Zůstala prý jako omráčená a chvíli se nemohla pohnout z místa. Takovou sílu má hadí pohled. A to už je co říct, když uzemnil i bábu Hoskovcovou.

Jak jsme jednou v zimě upytlačili zajíce

Dnes po padesáti letech, už je tento pych promlčen. Ale byl to dost dramatický zážitek. Táta dostal chuť na svíčkovou. Byla velká zima, všude sněhu, zvěř chodila běžně kolem baráku. A tak táta vzal několik jablek ze sklepa a za naším barákem nalíčil v noci železa. Dědeček to nerad viděl, neměl takové věci rád a neublížil by ani kuřeti. Proti tátově chuti na svíčkovou, ale nezmohl zhola nic. A tak se to stalo. A byl to velký mord! Zajíc pískal na celé Novosedlo. Chudák dědeček to tenkrát odnesl. Spal s babičkou v komůrce za kuchyní a měl to z první ruky. Musel vstát a v podvlíkačkách na boso šup ven a do závějí!
Přitáhl zajíce i se železy do kuchyně a šel nahoru zbudit tátu, aby toho nebohého zajíce dorazil. Babička byla vynikající kuchařka. Zajíc se musel nechat odležet v kůži, pak se stáhl a naložil na několik dnů do láku a zeleniny a pak se vařila svíčková. Vůně se linula celým údolíčkem a nebylo pochyb z čeho byla. Hajný tenkrát musel mít zrovna rýmu. Neříkal nic a na nic se neptal.

Nástrahy zimy

Také k mým zimním vzpomínkám neodmyslitelně patří ranní návštěvy kadibudky. Tak to byl také nezapomenutelný zážitek. Dnes napadne trocha sněhu a jsou problémy a všude. Dříve bývalo sněhu mnohem více, mrazy kolem dvaceti stupňů byl úplně normální věcí. Za velký mráz se počítal až ten od dvaceti pěti stupňů výše.
Naše kadibudka byla přes dvůr v rohu u chlívka. V zimě, když mrzlo, jen praštělo a meluzína kvílela, byly mnohdá závěje na dvoře, že se ani nedala otevřít dvířka u kadibudky. Člověk musel jít zavčasu, nebo by to nestihl. Když jsem zvítězila nad závějí před záchodem, čekalo mě překvapení i uvnitř, kde byla závěj i na prkénku. A co teď? Odklopit deklík, rychle shrnout sníh a chca – nechca usednout. Lidi, to byl přímo bobřík odvahy!!
Ono těch bobříků bylo tenkrát mnohem víc a celá zima jimi jen hýřila. Domy tenkrát byly vytápěny jen kachlovými kamny ve velké kuchyni, ve které se odehrával celodenní život. Za kuchyní byla komůrka, kde spal děda s babičkou. V patře pak byly dvě obytné místnosti, které vytápěny nebyly. Z té jedné větší si naši udělali ložnici a táta tam vybudoval složitě kouřovod přes celou chodbu, aby tam mohli v zimě zavlažit. Ale nebylo to ideální řešení.
Já jsem svůj pokojík vytápěný neměla. A tak jsem dodnes dost otužilá. No co se v mládí naučíš….
Takže s příchodem zimy mi u pokojíku zamrzla okna, která podotýkám, byla jen jednoduchá, A ta rozmrzla až s příchodem jara. Námraza na nich byla na prst silná. Postele se tenkrát v nevytápěných místnostech předehřívaly šamotovou cihlou, zabalenou do nějakého vyřazeného hadru. My jsme už ale vlastnili na tu dobu takový vynález a to elektrickou láhev. To byl takový šamotový válec se zásuvkou, ve kterém byla uvnitř topná tělíska (drátky). Láhev se zapnula do elektriky, nahřála a šup s ní do postele. No a pak rychle svléknout, šaty se hodily přes židli u postele a šup pod duchnu, samozřejmě z pravého peří. Hlava musela být také pod peřinou, aby ani trochu tepla nepřišla nazmar. Jak to dnes vidím, bylo to takové perpetum mobile. Ale ta rána ta byla krutá! A vstávat jsem musela brzy, cesta do školy byla dlouhá. Tak se opatrně vystrčila ruka z podpeřiny a šaty ze židle se vtáhly pod peřinu. Tam se předehřály a bylo nejlepší se v té posteli i rovnou obléknout. Ona totiž ráno i peřina byla omrzlá, jak člověk dýchal tak to hned u pusy namrzalo.
Tady, asi už tehdy mělo základy heslo, ” Co tě nezabije, to tě posílí”!

A tak uplynuly čtyři roky strávené na Novosedle. Na Jaře roku 1961 jsme zase naložili nábytek, babičku a dědu a přestěhovali jsme Stružnice, protože malý brácha šel po prázdninách do školy a jako prvňáček by těžko cestu do školy z Novosedla zvládl. To vůbec nebylo pro malé poseroutky!
Čtyřletý úsek života není tak dlouhý. Někomu se může zdát i krátký. Ale v mých očích a vzpomínkách z mého dětství to byl pořádný flák.
Každým rokem alespoň jednou musím zavítat na tato místa. Jsem hrozně, ráda, že Novosedlo žije. Spousta chatek a chaloupek vyrostla na bývalých rozvalinách a je radost se těmito místy procházet.

Je mi jen hrozně líto, že ta zvonička se toho nedožila.

 

Pro stránky www.struznice-jezve.cz napsala paní Jaroslava Ehrlichová rozená Černá

Krásnou reakci na článek paní Ehrlichové mi poslala paní Markéta Hoskovcová

Jeden komentář

1. Eva Hoskovcová:

Pani Ehrlichové moc děkuji za vzpomínky na naší babičku. Musím dodat ještě to, že “bába Hoskovcová” byla výborná ženská, které šla práce rychle od ruky a moc jsem se od ní naučila. Zpočátku, když jsme se s jejím synem Oldou vzali, jsem z ní měla trochu strach, ale když jsem ji poznala, byla to ta nejlepší tchyně a babička.
Eva Hoskovcová